Jdi na obsah Jdi na menu
 


citat-dalajlama.jpg

 

 

Obrazek

 

 

Modlitba

 

Pane ať jsi stéblo trávy
nebo obyčejný list
prosím dej ať aspoň trochu umím
ve tvých vzkazech číst
prosím dej ať řeči stromů
aspoň trochu rozumím
ať vědí že se učím
a že nic neumím
prosím dej ať řeči stromů
aspoň trochu rozumím
ať vědí že se učím
a že nic neumím

Dej ať zlomím svoji pýchu
dej mi hledat pokoru
když se trápím zbytečnostmi
ať pohlédnu nahoru
ať mi stačí dohlédnout na obzor
který jsi mi dal
ať se smířím se vším
co jsi mi kdy vzal
ať mi stačí dohlédnout na obzor
který jsi mi dal
ať se smířím se vším
co jsi mi kdy vzal

A dej mi sílu snášet pokorně
co změnit nemám sil
odvahu abych to nač stačím
na tomhle světě pozměnil
a také prostý rozum
který vždycky správně rozezná
co se změnit nedá
a co se změnit dá
a také prostý rozum
který vždycky správně rozezná
co se změnit nedá
a co se změnit dá

 

/Hana a Petr Ulrychovi - text podle modlitby Františka z Assisi/


 

A tady ještě tahle úžasná písnička hudbou a obrazem:

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

 

"Byl jednou jeden mladý pár s chlapcem ve věku 12 let. Rozhodli se cestovat, pracovat a poznávat svět. A tak se rozjeli do světa se svým oslem.
Přijeli do první vesnice, lid jejich příchod komentoval: „Podívejte na toho nevychovaného chlapce. On na oslu a chudáci unavení rodiče pěšky. Že to tak nechají!"
A tak manželka řekla manželovi: „Nedovolme, aby mluvil špatně o našem synovi.“
Manžel sundal dítě a sám nasedl na osla.
Přijeli do druhé vesnice. Lid bručel: „Podívejte na toho nestoudného otce! Nechá manželku a syna trápit se pěšky, zatímco on se veze na oslu."
Tak muž sestoupil a nechal posadit manželku. On se synem vedli osla za uzdu.
Přijeli do třetí vesnice a lid to opět komentoval: „Chudák muž! Po namáhavé celodenní práci nechá sedět manželku na oslu. A chudák chlapec! Jak nešlechetnou matku má!“
A tak se rozhodli sednout na osla všichni tři. A znovu se vydali na pouť.
Když přijeli do čtvrté vesnice, zaslechli, co si říkal lid: „Jsou to bestie. Větší bestie, než sám osel, co je nese. Umořili by ho k smrti, místo aby sestoupili a kráčeli svorně vedle něho.“
Ale v další vesnici nemohli věřit svým uším, když slyšeli: „Hele, to jsou ti tři idioti, co kráčejí pěšky, i když mají osla, který je může nést!“
A co z toho tedy plyne: Pořád tě budou kritizovat, budou o tobě špatně mluvit a bude obtížné potkat někoho, kdo tě bude brát takového, jaký jsi.
Proto žij podle svojí víry.
Dělej to, co ti radí srdce...
To co chceš...
Lidský život je divadelní představení, které se hraje bez předchozích zkoušek.
Zpívej, směj se, tancuj, měj rád a žij intenzivně každý okamžik tvého života dříve, než spadne opona a hra skončí bez potlesku."

/Charles Chaplin/

 

Obrazek

 

 

PŘÍCHOZÍ A CIZINEC ....Bude to příchozí a cizinec v mých branách a mám chuť mávat rukama a volat - odejdi dřív, než tě poznám, odejdi, než mi zkomplikuješ život, otevřeš jiný svět, protáhneš moje úzké obzory, změníš mé názory, narušíš můj klid,...
Odejdi, dokud jsi cizí a nezasáhne mne tvůj odchod, protože se bojím, že uvidím bídu tvoji, svoji i jejich, že budu trpět, že s tebou budu muset snášet tvoje trápení a tvou bolest, bojím se, že rozšíříš mé srdce a já v něm budu muset udělat místo pro hrůzu světa, pro křik dětí, které neznám a jejichž hlad a samota mě nezajímá...
Cizinče a příchozí, nech mě v mém domě, v mém hradu, je mi tu dobře, mám tu své bezpečí, svůj klid, jsem spokojený...a spokojení lidé přece působí pokoj?!
A cizinec a příchozí nezůstal stát v mých dveřích, prodral se do chodby, usadil se v mém křesle, pronikl do mé hlavy a mého srdce a změnil můj život. Poznal jsem s ním mnoho slz, nářku, marnosti a strachu a neuměl jsem pomoci. Učil mě mít uši a oči. Přinutil mě vstát z mého klidu. Vlastně ho nemám rád, protože mi vzal moji spokojenost. A miluji ho, neboť mi ukázal život. A před dveřmi a na mé cestě stojí další příchozí. Skřípu zuby a šeptám - mám vás dost - a nemohu je nepustit dál, protože vím, že je potřebuji. Potkal jsem lásku, potkal jsem bolest, smutek a nouzi. Potkala mě láska, bolest, smutek a nouze. Staly se mými obtížnými společníky. Vzaly mi moje staré představy o světě.
Hospodine, nemohu bez nich jít dál. Pomoz mi. Sám je neunesu.

/Hana Pfannová/

 

 

 

Obrazek

 

 

Jeden pekař pekl nejlepší chléb ve městě, ale nebyl šťastný.
Šel za starým moudrým mnichem a ptá se:
"Co mám dělat, abych byl šťastný?"
"Vrať se k peci a upeč si chléb. Až bude hotový a voňavý, usedni a sněz ho."

 


 

Obrazek

 



Ludvík Aškenázy „VAJÍČKO“:
 

Člověk má mnoho přátel, které viděl jen letmo. Nějak se mu připletli do života, měli v něm svůj malý výstup a zmizeli ze scény. Buď řekli "Pan hrabě byl raněn v souboji", anebo "Alenka vás srdečně pozdravuje, ale víc nesmím vyřídit". Přitom se na vás zasvěceně usmáli anebo si tajně vzdychli, anebo prostě hezky odešli, vzpřímeně a s citem.
Každý život má své hrdiny a statisty. Není nám souzeno znát jejich skutečnou roli ve hře. Koho považujeme za hrdinu, bývá často statista; štěk našeho života se někdy stává osudem.
Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnasium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji.
Měl-li špatný, den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon.
Říkal: - Tak vám tu rakev vezem, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže.
Anebo nařídil:
- Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně očkováni. Děkuji vám.
Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy říkalo, soukromník.
Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní hovor:
- Dobrý den !
- Dobrý den.
- Je prosím doma pan Slepička?
- O, nikoliv! odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení,
- u telefonu Eduard Kohoutek.
- Tak Slepička není doma, říkával pokaždé s novým úžasem student. - A snesla vám včera vajíčko?
- Nikoliv, nesnesla, odpovídal klidný, zdvořilý hlas. - Máte rád vajíčka, studente?
- Vejce z duše nenávidím, pravil mladík. - Tak to bude asi omyl.
Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku.
Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní. Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži. Sluchátko pokládal decentně.
Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou, dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující. Každé ráno se holil. -
Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji.
Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku.
Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil.
Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román. Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl to takový neřád.
Přežil to.
A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si:
- Než bych si vymyslel, jak znovu začínat . . . stejně nic nevymyslím . . . než bych si tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné číslo, které si pamatuju.
Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války. Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo.
- Dobrý den, řekl.
- Dobrý den.
- Je prosím doma pan Slepička? řekl, a málem se rozplakal.
Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl:
- Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné.
- Žiju, pane Kohoutku, řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil, že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo.
- Musíte tam přece mít někde slepičku, řekl. - Nesnesla vám včera k snídani vajíčko?
- Ale snesla, snesla, pravil starý pan Kohoutek. - Včera snesla, mrcha. Krásné bílé vajíčko. Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko.
A to je vlastně všechno, ale kdoví?


 

 

 

Obrazek

 

 

Tove Jansson: "Vánoční stromek" - /...muminci/

Jeden z bambulů stál na střeše a hrabal ve sněhu. Na tlapkách měl žluté vlněné palčáky. Při hrabání mu ponenáhlu vlhly a cítil se v nich nepříjemně. Položil je tedy na komín, vzdychl a pokračoval ve svém zaměstnání, až se dostal k střešnímu poklopu.
„Aha, tady je,“ řekl bambul. „A tam dole oni leží a spí. Spí, spí a spí. A druhý aby pracoval do roztrhání těla jenom proto, že budou Vánoce.“ Vylezl na poklop, a protože si nemohl vzpomenout, zda jde otevřít dovnitř nebo ven, opatrně na něj zadupal. Šel otevřít dovnitř a ihned, takže se bambul propadl do sněhu, tmy a všeho, co mumií rodina na půdě uložila k pozdějšímu použití. Bambul se velice rozčílil a navíc si nebyl docela jist, kam si položil žluté palčáky. Právě na nich mu velice záleželo.
Sešel hlučně po schodech dolů, rozrazil dveře a zakřičel zlostným hlasem: „Budou Vánoce! Už se mi s tím vaším spaním zajídáte! Vždyť tady budou každou chvíli!“ Dole přespávala muminí rodina zimu jako obvykle. Spali už několik měsíců a chtěli pokračovat do jara. Spánek je klidně a příjemně kolébal ve snu o jediném dlouhém a teplém letním odpoledni. Teď najednou vpadl do muminkových snů rozruch a chladný vzduch. A pak z něho ještě kdosi stáhl přikrývku a křičel, že se mu něco zajídá a že budou Vánoce.
„Už je jaro?“ zabručel muminek. „Jaro?“ řekl bambul popuzeně. „Jsou Vánoce, chápeš, Vánoce. A já nemám nic obstaráno, nic zařízeno a navíc mě ještě pošlou, abych vás vyhrabal. Palčáky jsou zřejmě tytam. A všichni pobíhají jak blázni, nic není hotové...“
A pak bambul zase hřmotně odešel po schodech nahoru a střešním poklopem vylezl ven.
„Maminko, probuď se,“ ozval se muminek zděšeně. „Něco strašného se stalo. Říkají tomu Vánoce.“ „Co to má znamenat?“ odpověděla maminka a vystrčila čenich. „Já vlastně nevím,“ odpověděl její syn. „Ale nic není zařízeno, někdo se ztratil a všichni pobíhají jako blázni. Asi další zátopa.“
Zatřásl opatrně slečnou Ferkou a zašeptal: „Nelekni se, ale něco hrozného se stalo.“ „Klid,“ prohlásil tatínek. „Především klid.“ A šel natáhnout hodiny, které někdy od října stály.
Vydali se po bambusových stopách na půdu a vylezli na střechu muminího domu. Nebe se modralo jako obvykle, takže o horu chrlící oheň tentokrát jít nemohlo. Celé údolí pokrývala mokrá vata, hory, stromy, řeku a celý dům. A bylo chladno, ještě chladněji než v dubnu.
„Tomuhle se říká Vánoce?“ zeptal se tatínek udiveně. Nabral si plnou tlapku vaty a prohlížel si ji. „Rád bych věděl, jestli to vyrostlo ze země,“ řekl. „Nebo napadalo z nebe. Jestli to přišlo najednou, muselo to být velice nepříjemné.“ „Ale tatínku, to je sníh,“ řekl muminek. „Vím, že je to sníh a že na zem nenapadne najednou.“ „Opravdu?“ divil se tatínek. „Nepříjemné to ale bylo v každém případě.“
Na šlapacích sáňkách jela kolem bambulova teta se smrčkem. „Tak co, konečně jste se probudili?“ zeptala se lhostejně. „Hleďte si sehnat vánoční stromeček, než bude tma.“ „A proč?“ začal muminkův tatínek. „Nemám teď na vás čas,“ křikla teta přes rameno a uháněla dál. „Než bude tma,“ zašeptala slečna Ferka. „Řekla, „než bude tma“. Nebezpečí hrozí až večer...“
„Zřejmě si budeme muset stromek opatřit, abychom obstáli,“ uvažoval tatínek. „Vůbec tomu nerozumím“ „Já taky ne,“ dodala maminka odevzdaně. „Vezměte si ale šály a botky, když pro ten stromek půjdete. Pokusím se mezitím zatopit v kachlových kamnech.“
Vzdor hrozící katastrofě se tatínek rozhodl, že nepoužije žádného ze svých vlastních stromků, neboť o ty se strachoval. Místo toho přelezli hlavsin potok a vybrali velký smrček, pro který by stejně jiné použití neměla. „Myslíš, že se v něm máme schovat?“ zvídal muminek. „To nevím,“ odpověděl tatínek a sekal dál. „Já ničemu nerozumím.“
Došli až k řece, když se proti nim hnala hlavsa se spoustou sáčků a balíčků v náručí. Byla červená ve tváři a velice rozrušená, takže svůj smrček zaplaťpánbůh nepoznala. „Zmatky a všude nával!“ zakřičela hlavsa. „Nevychovaným ježkům by se nemělo dovolit, aby...A jak jsem právě říkala Míně, je ostudné, když...“ „Stromek,“ vyrazil ze sebe muminkův tatínek, upustil stromek a pověsil se hlavse zoufale na kožešinový límec. „Co se dělá se stromkem?“ „Stromek?“ opakovala zmatená hlavsa. „Co se stromkem? Ó, to je strašné! Ne, já to nevydržím... Musí se přece nastrojit...jak všechno stihnu...“ Pak jí balíčky spadly do sněhu, čepice sjela na čnich a rozčílením se rozplakala. Tatínek potřásl hlavou a zvedl stromek.
Doma maminka odházela sníh od verandy a nachystala pásy, aspirin, tatínkovu ručnici a teplé obklady. Nikdy nevíme, co se může stát. Na krajíčku pohovky seděl malý drobeček a pil čaj. Napřed dřepěl ve sněhu pod verandou a vypadal tak žalostně, že ho maminka zavolala dovnitř. „Tak tady je vánoční stromek,“ řekl muminkův tatínek. „Jenom kdybychom věděli, nač vlastně je. Hlavsa tvrdila, že se musí nastrojit.“ „Tak velké šaty nemáme,“ odpověděla maminka ustaraně. „Co tím myslela?“ „Ten je krásný,“ zvolal malý drobeček a ze samé stydlivost se čajem zakuckal, takže litoval, že vůbec něco řekl.
„Nevíš ty, jak se takový stromek strojí?“ zeptala se slečna Ferka. Drobeček silně zrudl a zašeptal: „Přece krásnými věcmi. A co nejnádherněji. Jak jsem slyšel.“ Pak jej opět přemohla stydlivost, zakryl si tvář tlapkami, převrhl šálek s čajem a zmizel verandovými dveřmi venku.
„Buďte chvilku ticho, ať můžu přemýšlet,“ řekl muminkův tatínek. „Jestliže se má stromek udělat co nejkrásnější, tak ne kvůli tomu, abychom se v něm schovali před nebezpečím, nýbrž abychom nebezpečí uchlácholili. Už začínám chápat, o co jde.“ Vynesli tedy stromek ihned na dvůr a pevně jej zasadili do sněhu. A začali ho odshora až dolů zdobit tím nekrásnějším, co byli schopni vymyslet. Nazdobili jsem mašlemi z letních záhonů a perlovým náhrdelníkem slečny Ferky. Vzali krystaly z lustru v salonu, rozvěsili je po větvích a na vrcholek dali červenou hedvábnou růži, kterou muminkova maminka dostala od muminkova tatínka. V zájmu uchlácholení nepochopitelných mocností zimy přinesl každý to nejkrásnější, o čem věděl.
Když byl vánoční stromek nastrojený, jela kolem opět bambulova teta na svých šlapacích sáňkách. Tentokrát mířila jinam a měla – je-li možná – ještě víc naspěch. „Podívej se, jaký máme stromek,“ zavolal na ní muminek. „Proboha!“ zděsila se bambulova teta. „Ale vy jste byli vždycky divní. Tak já běžím... Musím nachystat jídlo, jaké Vánoce vyžadují.“ „Vánoce vyžadují jídlo?“ opakoval muminek udiveně. „Ony také jedí?“ „Teta ho však neposlouchala. „Myslíte, že se dá obejít bez vánočního jídla?“ prohodila netrpělivě a šlapala svahem dolů.
Maminka se celé odpoledne pilně otáčela s vařečkou. Krátce před soumrakem bylo vánoční jídlo hotovo a pěkně rozloženo na malých miskách kolem stromku. Nachystala šťávu, kyselé mléko, borůvkový pudink, vaječný punč a nejrozmanitější další dobrot, v nich si muminí rodina libovala.
Myslíte, že Vánoce mají veliký hlad?“ zeptala se maminka rozechvěle. „Sotva větší než já,“ poznamenal tatínek toužebně. Seděl zmrzlý ve sněhu a až op uši zabalený do přikrývky. „Drobotina ale musí být vůči přírodním mocnostem za všech okolností velice, velice zdvořilá.“
Dole v údolí se začaly ve všech oknech rozsvěsovat svíčky. Svítilo se pod stromy a v každém hnízdě na větvích. Třaslavé světlo se chvatně rozlévalo po sněhu a zase mizelo. Muminek se podíval na tatínka. „Ano,“ řekl tatínek a pokýval hlavou. „Pro jistotu.“ Muminek tedy šel do jejich domu a posbíral všechny svíčky, co se daly najít. Nastrkal se do sněhu kolem vánočního stromku a opatrně jednu po druhé rozsvěcoval, až všechny hořely, aby temnotu a Vánoce obměkčily.
Postupně se v údolí rozhostilo hluboké ticho; zřejmě se všichni odebrali do svých domovů a očekávali blížící se nebezpečí. Jen jeden osamocený stín sám ještě bloudil mezi stromy – byl to bambul. „Ahoj, zavolal muminek nehlučně. „Už brzy přijdou?“ Neruš mě,“ odpověděl bambul nerudně s čenichem zabořeným do dlouhého seznamu, v němž bylo skoro všechno přeškrtáno. Posadil se k jedné ze svíček a začal počítat. „Maminka, tatínek, hlavsa,“ mumlal si pro sebe. „Všichni bratranci a sestřenice...nejstarší ježek... ti malí nic nepotřebují. Minulý rok jsem od Čenicha taky nic nedostal. Mína a pimek, teta... já se z toho zblázním.“
„Co se děje?“ zeptala se slečna Ferka ustrašeně. „Stalo se jim něco?“ „Dárky!“ vybuchl bambul. „Každé další Vánoce větší množství dárků.“ Udělal ze svého seznamu kostrbatý křížek a loudal se dál. „Počkej!“ zavolal muminek. „Pověz... A co Tvé palčáky...“ Bambul však zmizel ve tmě stejně jako všichni ostatní, co spěchali a byli z příchodu Vánoc celí bez sebe. Muminí rodina se pak klidně odebrala domů hledat dárky.
Tatínek vybral svou nejlepší třpytku na štiky v překrásné krabičce. Napsal na ní Vánoce a položil ji do sněhu. Slečna Ferka si stáhla kroužek z nohy a s tichým povzdechem jej zavinula do hedvábného papíru. A maminka otevřela svou nejtajnější zásuvku a vytáhla zn í knížku s barevnými obrázky, jedinou zdobenou barvami v celém údolí. Věc, kterou muminek zabalil, byla tak hezká, a tak důvěrná, že ji nikdo nesměl spatřit. Ani pak na jaře nikomu neřekl, co daroval. Poté se všichni posadili do sněhu a čekali na katastrofu.
Čas plynul,ale nic se nedělo. Jenom za dřevníkem vykoukl malý drobeček co pil čaj. Vzal s sebou všechny své příbuzné a jejich přátele. Všichni byli stejně malí, šediví, ubozí a zmrzlí. „Veselé Vánoce“, zašeptal drobeček nesměle. „Ty jsi věru první, kdo si myslí, že Vánoce jsou veselé, řekl muminkův tatínek. „Nemáš vůbec strach, co se stane, až přijdou?“ „Už tady přece jsou,“ zamumlal drobeček a posadil se i s příbuznými do sněhu.
„Můžeme se podívat? Máte tak nádherný vánoční stromek!“ „A toho jídla,“ poznamenal jeden z příbuzných roztouženě. „A opravdové dárky,“ řekl jiný příbuzný. „Celý život jsem snil, abych tohle jednou uviděl zblízka,“ pravil drobeček na závěr a vzdychl. „Nastalo hluboké ticho. Svíčky hořely v nočním klidu nehybným plamenem. Drobeček a jeho příbuzní seděli a ani nedutali. Bylo vidět, jak všechno obdivují a po všem touží, a stále víc a víc.
Nakonec se maminka přisunula blíž k tatínkovi a zašeptala: „Nemyslíš...?“ „Ano, ale jestli...,“ namítl tatínek. „Buď jak buď,“ zakončil jejich rozpravu muminek. „Když se budou Vánoce zlobit, můžeme se zachránit na verandě.“ Pak se obrátil k drobečkovi a řekl: „Prosím, všechno je vaše.“ Drobeček nemohl uvěřit, že je to pravda. Přistoupil opatrně k vánočnímu stromku a v patách mu šel celá zástup jeho příbuzných a přátel s nábožně rozechvělými vousy. Ještě nikdy neprožili vlastní Vánoce.
„Teď bude asi nejlíp, když se ztratíme,“ řekl muminkův tatínek s neklidem. Rychle se odkradli na verandu a schovali se pod stolem. Nestalo se nic. Za chvíli se bojácně podívali oknem ven. Drobotina tam seděla, jedla, pila, rozbalovala dárky a bavila se jako nikdy. Nakonec všichni vylezli na stromek a upevňovali hořící svíčky na větve, kam se dalo. „Na vrcholku ale měla být velká hvězda,“ poznamenal drobečkův strýček. „Myslíš?“ odpověděl drobeček a zadíval se přemýšlivě na červenou hedvábnou růži munikovy maminky. „Vždyť na tom tolik nezáleží, když plní svůj účel.“ „Měli jsme sehnat nějakou hvězdu,“ zašeptala muminkova maminka. „Jenže to se nedá!“
Vzhlédli na nebe, které bylo vzdálené a černé, ale poseté neuvěřitelným množstvím hvězd, tisíckrát větším než v létě. A největší visela přímo nad vrcholkem jejich vánočního stromku. „Jsem už trochu ospalá,“ pravila muminkova maminka. „A nemám sil, abych ještě přemýšlela, co to všechno znamená. Zdá se ale, že všechno je v pořádku.“ „Rozhodně už z Vánoc nemám strach,“ prohlásil muminek. „Bambul, hlavsa a teta je určitě pochopili nějak špatně.“ Pak položili bambulovy žluté palčáky na zídku verandy, aby je ihned uviděl a odebrali se do domu. Tak se opět uložili ke spánku a čekali na jaro.

 

Obrazek