Jdi na obsah Jdi na menu
 


Předvánoční muminí antidepkativum :-)

moomin-moomins-are-drinking-edible-cake-topper.jpg

Tove Jansson: "Vánoční stromek" - /...muminci/

Jeden z bambulů stál na střeše a hrabal ve sněhu. Na tlapkách měl žluté vlněné palčáky. Při hrabání mu ponenáhlu vlhly a cítil se v nich nepříjemně. Položil je tedy na komín, vzdychl a pokračoval ve svém zaměstnání, až se dostal k střešnímu poklopu.
„Aha, tady je,“ řekl Bambul. „A tam dole oni leží a spí. Spí, spí a spí. A druhý aby pracoval do roztrhání těla jenom proto, že budou Vánoce.“ Vylezl na poklop, a protože si nemohl vzpomenout, zda jde otevřít dovnitř nebo ven, opatrně na něj zadupal. Šel otevřít dovnitř a ihned, takže se Bambul propadl do sněhu, tmy a všeho, co mumií rodina na půdě uložila k pozdějšímu použití. Bambul se velice rozčílil a navíc si nebyl docela jist, kam si položil žluté palčáky. Právě na nich mu velice záleželo.
Sešel hlučně po schodech dolů, rozrazil dveře a zakřičel zlostným hlasem: „Budou Vánoce! Už se mi s tím vaším spaním zajídáte! Vždyť tady budou každou chvíli!“ Dole přespávala muminí rodina zimu jako obvykle. Spali už několik měsíců a chtěli pokračovat do jara. Spánek je klidně a příjemně kolébal ve snu o jediném dlouhém a teplém letním odpoledni. Teď najednou vpadl do muminkových snů rozruch a chladný vzduch. A pak z něho ještě kdosi stáhl přikrývku a křičel, že se mu něco zajídá a že budou Vánoce.
„Už je jaro?“ zabručel muminek. „Jaro?“ řekl bambul popuzeně. „Jsou Vánoce, chápeš, Vánoce. A já nemám nic obstaráno, nic zařízeno a navíc mě ještě pošlou, abych vás vyhrabal. Palčáky jsou zřejmě tytam. A všichni pobíhají jak blázni, nic není hotové...“
A pak bambul zase hřmotně odešel po schodech nahoru a střešním poklopem vylezl ven.
„Maminko, probuď se,“ ozval se muminek zděšeně. „Něco strašného se stalo. Říkají tomu Vánoce.“ „Co to má znamenat?“ odpověděla maminka a vystrčila čenich. „Já vlastně nevím,“ odpověděl její syn. „Ale nic není zařízeno, někdo se ztratil a všichni pobíhají jako blázni. Asi další zátopa.“
Zatřásl opatrně slečnou Ferkou a zašeptal: „Nelekni se, ale něco hrozného se stalo.“ „Klid,“ prohlásil tatínek. „Především klid.“ A šel natáhnout hodiny, které někdy od října stály.
Vydali se po bambusových stopách na půdu a vylezli na střechu muminího domu. Nebe se modralo jako obvykle, takže o horu chrlící oheň tentokrát jít nemohlo. Celé údolí pokrývala mokrá vata, hory, stromy, řeku a celý dům. A bylo chladno, ještě chladněji než v dubnu.
„Tomuhle se říká Vánoce?“ zeptal se tatínek udiveně. Nabral si plnou tlapku vaty a prohlížel si ji. „Rád bych věděl, jestli to vyrostlo ze země,“ řekl. „Nebo napadalo z nebe. Jestli to přišlo najednou, muselo to být velice nepříjemné.“ „Ale tatínku, to je sníh,“ řekl muminek. „Vím, že je to sníh a že na zem nenapadne najednou.“ „Opravdu?“ divil se tatínek. „Nepříjemné to ale bylo v každém případě.“
Na šlapacích sáňkách jela kolem bambulova teta se smrčkem. „Tak co, konečně jste se probudili?“ zeptala se lhostejně. „Hleďte si sehnat vánoční stromeček, než bude tma.“ „A proč?“ začal muminkův tatínek. „Nemám teď na vás čas,“ křikla teta přes rameno a uháněla dál. „Než bude tma,“ zašeptala slečna Ferka. „Řekla, „než bude tma“. Nebezpečí hrozí až večer...“
„Zřejmě si budeme muset stromek opatřit, abychom obstáli,“ uvažoval tatínek. „Vůbec tomu nerozumím“ „Já taky ne,“ dodala maminka odevzdaně. „Vezměte si ale šály a botky, když pro ten stromek půjdete. Pokusím se mezitím zatopit v kachlových kamnech.“
Vzdor hrozící katastrofě se tatínek rozhodl, že nepoužije žádného ze svých vlastních stromků, neboť o ty se strachoval. Místo toho přelezli hlavsin potok a vybrali velký smrček, pro který by stejně jiné použití neměla. „Myslíš, že se v něm máme schovat?“ zvídal muminek. „To nevím,“ odpověděl tatínek a sekal dál. „Já ničemu nerozumím.“
Došli až k řece, když se proti nim hnala hlavsa se spoustou sáčků a balíčků v náručí. Byla červená ve tváři a velice rozrušená, takže svůj smrček zaplaťpánbůh nepoznala. „Zmatky a všude nával!“ zakřičela hlavsa. „Nevychovaným ježkům by se nemělo dovolit, aby...A jak jsem právě říkala Míně, je ostudné, když...“ „Stromek,“ vyrazil ze sebe muminkův tatínek, upustil stromek a pověsil se hlavse zoufale na kožešinový límec. „Co se dělá se stromkem?“ „Stromek?“ opakovala zmatená hlavsa. „Co se stromkem? Ó, to je strašné! Ne, já to nevydržím... Musí se přece nastrojit...jak všechno stihnu...“ Pak jí balíčky spadly do sněhu, čepice sjela na čnich a rozčílením se rozplakala. Tatínek potřásl hlavou a zvedl stromek.
Doma maminka odházela sníh od verandy a nachystala pásy, aspirin, tatínkovu ručnici a teplé obklady. Nikdy nevíme, co se může stát. Na krajíčku pohovky seděl malý drobeček a pil čaj. Napřed dřepěl ve sněhu pod verandou a vypadal tak žalostně, že ho maminka zavolala dovnitř. „Tak tady je vánoční stromek,“ řekl muminkův tatínek. „Jenom kdybychom věděli, nač vlastně je. Hlavsa tvrdila, že se musí nastrojit.“ „Tak velké šaty nemáme,“ odpověděla maminka ustaraně. „Co tím myslela?“ „Ten je krásný,“ zvolal malý drobeček a ze samé stydlivost se čajem zakuckal, takže litoval, že vůbec něco řekl.
„Nevíš ty, jak se takový stromek strojí?“ zeptala se slečna Ferka. Drobeček silně zrudl a zašeptal: „Přece krásnými věcmi. A co nejnádherněji. Jak jsem slyšel.“ Pak jej opět přemohla stydlivost, zakryl si tvář tlapkami, převrhl šálek s čajem a zmizel verandovými dveřmi venku.
„Buďte chvilku ticho, ať můžu přemýšlet,“ řekl muminkův tatínek. „Jestliže se má stromek udělat co nejkrásnější, tak ne kvůli tomu, abychom se v něm schovali před nebezpečím, nýbrž abychom nebezpečí uchlácholili. Už začínám chápat, o co jde.“ Vynesli tedy stromek ihned na dvůr a pevně jej zasadili do sněhu. A začali ho odshora až dolů zdobit tím nekrásnějším, co byli schopni vymyslet. Nazdobili jsem mašlemi z letních záhonů a perlovým náhrdelníkem slečny Ferky. Vzali krystaly z lustru v salonu, rozvěsili je po větvích a na vrcholek dali červenou hedvábnou růži, kterou muminkova maminka dostala od muminkova tatínka. V zájmu uchlácholení nepochopitelných mocností zimy přinesl každý to nejkrásnější, o čem věděl.
Když byl vánoční stromek nastrojený, jela kolem opět bambulova teta na svých šlapacích sáňkách. Tentokrát mířila jinam a měla – je-li možná – ještě víc naspěch. „Podívej se, jaký máme stromek,“ zavolal na ní muminek. „Proboha!“ zděsila se bambulova teta. „Ale vy jste byli vždycky divní. Tak já běžím... Musím nachystat jídlo, jaké Vánoce vyžadují.“ „Vánoce vyžadují jídlo?“ opakoval muminek udiveně. „Ony také jedí?“ „Teta ho však neposlouchala. „Myslíte, že se dá obejít bez vánočního jídla?“ prohodila netrpělivě a šlapala svahem dolů.
Maminka se celé odpoledne pilně otáčela s vařečkou. Krátce před soumrakem bylo vánoční jídlo hotovo a pěkně rozloženo na malých miskách kolem stromku. Nachystala šťávu, kyselé mléko, borůvkový pudink, vaječný punč a nejrozmanitější další dobrot, v nich si muminí rodina libovala.
Myslíte, že Vánoce mají veliký hlad?“ zeptala se maminka rozechvěle. „Sotva větší než já,“ poznamenal tatínek toužebně. Seděl zmrzlý ve sněhu a až op uši zabalený do přikrývky. „Drobotina ale musí být vůči přírodním mocnostem za všech okolností velice, velice zdvořilá.“
Dole v údolí se začaly ve všech oknech rozsvěsovat svíčky. Svítilo se pod stromy a v každém hnízdě na větvích. Třaslavé světlo se chvatně rozlévalo po sněhu a zase mizelo. Muminek se podíval na tatínka. „Ano,“ řekl tatínek a pokýval hlavou. „Pro jistotu.“ Muminek tedy šel do jejich domu a posbíral všechny svíčky, co se daly najít. Nastrkal se do sněhu kolem vánočního stromku a opatrně jednu po druhé rozsvěcoval, až všechny hořely, aby temnotu a Vánoce obměkčily.
Postupně se v údolí rozhostilo hluboké ticho; zřejmě se všichni odebrali do svých domovů a očekávali blížící se nebezpečí. Jen jeden osamocený stín sám ještě bloudil mezi stromy – byl to bambul. „Ahoj, zavolal muminek nehlučně. „Už brzy přijdou?“ Neruš mě,“ odpověděl bambul nerudně s čenichem zabořeným do dlouhého seznamu, v němž bylo skoro všechno přeškrtáno. Posadil se k jedné ze svíček a začal počítat. „Maminka, tatínek, hlavsa,“ mumlal si pro sebe. „Všichni bratranci a sestřenice...nejstarší ježek... ti malí nic nepotřebují. Minulý rok jsem od Čenicha taky nic nedostal. Mína a pimek, teta... já se z toho zblázním.“
„Co se děje?“ zeptala se slečna Ferka ustrašeně. „Stalo se jim něco?“ „Dárky!“ vybuchl bambul. „Každé další Vánoce větší množství dárků.“ Udělal ze svého seznamu kostrbatý křížek a loudal se dál. „Počkej!“ zavolal muminek. „Pověz... A co Tvé palčáky...“ Bambul však zmizel ve tmě stejně jako všichni ostatní, co spěchali a byli z příchodu Vánoc celí bez sebe. Muminí rodina se pak klidně odebrala domů hledat dárky.
Tatínek vybral svou nejlepší třpytku na štiky v překrásné krabičce. Napsal na ní Vánoce a položil ji do sněhu. Slečna Ferka si stáhla kroužek z nohy a s tichým povzdechem jej zavinula do hedvábného papíru. A maminka otevřela svou nejtajnější zásuvku a vytáhla zn í knížku s barevnými obrázky, jedinou zdobenou barvami v celém údolí. Věc, kterou muminek zabalil, byla tak hezká, a tak důvěrná, že ji nikdo nesměl spatřit. Ani pak na jaře nikomu neřekl, co daroval. Poté se všichni posadili do sněhu a čekali na katastrofu.
Čas plynul,ale nic se nedělo. Jenom za dřevníkem vykoukl malý drobeček co pil čaj. Vzal s sebou všechny své příbuzné a jejich přátele. Všichni byli stejně malí, šediví, ubozí a zmrzlí. „Veselé Vánoce“, zašeptal drobeček nesměle. „Ty jsi věru první, kdo si myslí, že Vánoce jsou veselé, řekl muminkův tatínek. „Nemáš vůbec strach, co se stane, až přijdou?“ „Už tady přece jsou,“ zamumlal drobeček a posadil se i s příbuznými do sněhu.
„Můžeme se podívat? Máte tak nádherný vánoční stromek!“ „A toho jídla,“ poznamenal jeden z příbuzných roztouženě. „A opravdové dárky,“ řekl jiný příbuzný. „Celý život jsem snil, abych tohle jednou uviděl zblízka,“ pravil drobeček na závěr a vzdychl. „Nastalo hluboké ticho. Svíčky hořely v nočním klidu nehybným plamenem. Drobeček a jeho příbuzní seděli a ani nedutali. Bylo vidět, jak všechno obdivují a po všem touží, a stále víc a víc.
Nakonec se maminka přisunula blíž k tatínkovi a zašeptala: „Nemyslíš...?“ „Ano, ale jestli...,“ namítl tatínek. „Buď jak buď,“ zakončil jejich rozpravu muminek. „Když se budou Vánoce zlobit, můžeme se zachránit na verandě.“ Pak se obrátil k drobečkovi a řekl: „Prosím, všechno je vaše.“ Drobeček nemohl uvěřit, že je to pravda. Přistoupil opatrně k vánočnímu stromku a v patách mu šel celá zástup jeho příbuzných a přátel s nábožně rozechvělými vousy. Ještě nikdy neprožili vlastní Vánoce.
„Teď bude asi nejlíp, když se ztratíme,“ řekl muminkův tatínek s neklidem. Rychle se odkradli na verandu a schovali se pod stolem. Nestalo se nic. Za chvíli se bojácně podívali oknem ven. Drobotina tam seděla, jedla, pila, rozbalovala dárky a bavila se jako nikdy. Nakonec všichni vylezli na stromek a upevňovali hořící svíčky na větve, kam se dalo. „Na vrcholku ale měla být velká hvězda,“ poznamenal drobečkův strýček. „Myslíš?“ odpověděl drobeček a zadíval se přemýšlivě na červenou hedvábnou růži munikovy maminky. „Vždyť na tom tolik nezáleží, když plní svůj účel.“ „Měli jsme sehnat nějakou hvězdu,“ zašeptala muminkova maminka. „Jenže to se nedá!“
Vzhlédli na nebe, které bylo vzdálené a černé, ale poseté neuvěřitelným množstvím hvězd, tisíckrát větším než v létě. A největší visela přímo nad vrcholkem jejich vánočního stromku. „Jsem už trochu ospalá,“ pravila muminkova maminka. „A nemám sil, abych ještě přemýšlela, co to všechno znamená. Zdá se ale, že všechno je v pořádku.“ „Rozhodně už z Vánoc nemám strach,“ prohlásil muminek. „Bambul, hlavsa a teta je určitě pochopili nějak špatně.“ Pak položili bambulovy žluté palčáky na zídku verandy, aby je ihned uviděl a odebrali se do domu. Tak se opět uložili ke spánku a čekali na jaro.